Marbury v. Madison, případ Nejvyššího soudu z roku 1803 byl přelomový pro použití soudního přezkumu neboli práva federálních soudů rozhodovat o ústavnosti právních předpisů. toto rozhodnutí pomohlo ustanovit soudní moc jako oddělenou a rovnocennou moci zákonodárné a výkonné.

V posledních dnech prezidentství Johna Adamse jmenoval velké množství smírčích soudců pro District of Columbia. Tato jmenování proběhla podle řádného postupu. Když se však Thomas Jefferson stal prezidentem, nechal státního tajemníka Jamese Madisona zadržet pověření, která podepsal a zpečetil prezident Adams. William Marbury, jeden ze jmenovaných soudců, podal žádost naNejvyššího soudu, aby Madisona přiměl vysvětlit jeho argumentaci.

V tomto případě předseda Nejvyššího soudu Marshall tvrdil, že Nejvyšší soud musí odpovědět na tři otázky. První z nich se ptala, zda má Marbury právo na soudní příkaz, který by Madisona přinutil. Marshall rozhodl, že protože byl Marbury řádně jmenován, příkaz mu náleží. Další otázka se týkala toho, zda soudy mohou takový příkaz vydat. Marshall opět rozhodl ve prospěch Marburyho, protože soudy mají pravomocprávo vydat příkaz k nápravě právní stížnosti. Nakonec si soud položil otázku, zda je Nejvyšší soud správným soudem pro vydání příkazu. V této otázce Marshall rozhodl ve prospěch Madisona.

Jeho argumentace pro rozhodnutí proti Marburymu se opírala o pojem soudního přezkumu. Marbury podal žádost k Nejvyššímu soudu na základě pravomocí, které mu byly uděleny zákonem o soudnictví z roku 1789. Po přezkoumání soudem však byl tento zákon protiústavní, protože dával soudu pravomoci, které nebyly rozšířeny v ústavě. Marshall argumentoval tím, že když Kongres přijímá zákony, které jsou v rozporu s ústavou, je tobylo povinností soudu rozhodovat v souladu s Ústavou.

Ačkoli Marbury nakonec své pověření nedostal, tento případ kodifikoval představu, že Nejvyšší soud může rozhodovat o zákonnosti právních předpisů. Tím se posílila moc soudní moci, která se stala rovnocennou a oddělenou od ostatních složek moci.